Počátky nožířského průmyslu v Mikulášovicích


autor: Spolek historie

Vznik továrny Ignáce Röslera

V roce 1794 se vrátili domů pocestní brusiči Herlt a Endler ze Salmova, které si Ignác Rösler hned zajistil, aby pro něho brousili skalpely, řeznické a jiné nože, které neopracované kupoval od Zabela. Například za 7 tuctů neopracovaných skalpelů platil 1 tolar. Většinou však zboží od Zabela vyrovnával železem, ocelí, plechem, rohovinou a jiným materiálem.

Jiným brusičem zaměstnávaným Röslerem byl Jakub Hampel, který brousil nože a břitvy na vlastním brusu. Pro ulehčení práce na brusu navrhl Hampel využít vodní síly. V roce 1795 se naskytla možnost zřízení brusu u vodního mlýna v Leopoldce. Při rekonstrukci náhonu v roce 1796 byly zřízeny dva brusy za roční nájem 60 zl. Tato brusírna však nevyhovovala pro častý nedostatek vody a proto Rösler v roce 1798 za 395 tolarů koupil dům s vodním náhonem čp. 83 ve Vilémově. V patře dal postavit několik brusů a v přízemí velký brusný kámen na předběžné broušení. Rösler přenechal celý objekt Jakubu Hampelovi za pořizovací cenu na splátky. Hampel se tedy odstěhoval z Mikulášovic do Vilémova spolu se svými spolupracovníky Mayem, Liess-nerem, Endlerem a Pietschmannem. Brusírnu a dům převzal později jeho vnuk Ignác, který si zřídil vlastní továrnu na nožířské zboží.

Bývalou Hampelovu brusírnu v Leopoldce si pronajal Josef Ueberfuhr, který tam brousil pro různé zákazníky. Po stejných potížích, které měl jeho předchůdce s vodou, zřídil novou brusírnu v Kunraticíchu Šluknova. Práci dostával od Menzela, Zabela i Röslera.

V srpnu 1799 přijal Rösler již zmíněného Webera, syna kováře z dolních Mikulášovic. Ten byl známý svou zručností v nožířském řemesle. Pronajal mu kovárnu při Hamplově brusírně s tím, že veškerou výrobu mu bude výhradně prodávat.

V té době rostla poptávka po vybrušovaných břitvách a proto Rösler vybídl Webera, aby zavedl výrobu ne-opracovaných břitev. Tehdy byl však v celém Rakousku problém v naprostém nedostatku lité oceli vhodné pro jejich výrobu. Anglická ocel byla příliš drahá. Nakonec se Röslerovi podařilo zajistit ocel z c. k. oceláren a železáren v Eisenerzu. Ale ani tato, ani jiné z jiných oceláren se plně nevyrovnala té anglické.

Pro výrobu břitev angažoval později Rösler pilaře Münzela z Krásné Lípy. Ten mu léta dodával listy do pil výborné jakosti. Jeho nože do břitev byly kvalitnější než nože Webera.

Dalším problémem byly rukojeti k břitvám. Zákazníci je měli nejraději z rohoviny, ale mikulášovičtí řemeslníci neměli se zpracováním rohoviny zkušenosti, chyběly stroje i znalosti.

Hlavní překážkou pro Ignáce Röslera v realizaci myšlenky, aby výroba nožířského a ocelářského zboží v Mikulášovicích zdomácněla, byly jeho malé znalosti o výrobě všeho druhu, scházela mu teorie i praxe a představa, jak budovat továrnu. Do školy chodil v Soběnici, později se učil u kupce Jäkela v Altöbernu. O řádném účetnictví měl minimální znalosti. Vyplýtval mnoho peněz na málo vhodné nástroje, ale ve své podstatě byl úzkostlivý při vynakládání prostředků na moderní nástroje a výrobní zařízení, proto kolem roku 1798 přicházel o mnoho peněz, aniž tím dosáhl výrazných obchodních úspěchů.

Ignác Rösler neměl žijící potomky, obě jeho děti zemřely v útlém věku. Oblíbil si proto jednoho ze svých četných synovců Josefa Emanuela Fišera (1787-1866), syna jeho sestry Terezie. 1. května 1800 byl tento synovec ve svých 13 letech předán rodiči svému strýci a ten jej hned druhý den uvedl ke svému společníku Jakubu Liesnerovi, s nímž potom bydlel společně v tzv. "zámečku". Vlastnili spolu továrnu na hedvábné stuhy v dolních Mikulášovicích, umístěnou v domě čp. 442. J. E. Fišer pracoval u sousedního prýmkaře Josefa Popela na stavu, postupně se zapracovával i v jiných činnostech jako vedení pracovních knih, manipulace s materiálem a hotovým zbožím. Rösler se s Liesnerem pro značné neshody rozešel ve zlém a z celé neblahé situace získal za vysokou cenu 9 tis. zl. Liesnerův majetek, kde byla později zřízena továrna na ocelové zboží.

Ignác Rösler vedl velice rozmanité obchody. Zboží sestávalo hlavně ze železářských výrobků, které kupoval přímo z Horních Rakous a ze Štýrska. Byly to kosy, srpy, nástroje, pilníky, nože, nůžky a rozličné štýrské kované zboží, ocílky, brousky, kameny do brusů a další, co bývalo tehdy označováno jako norimberské zboží.

Stále udržoval sklad bavlněných a nitěných punčoch, spacích čepic, rukavic, metrového a střižního zboží. Jinak se zúčastňoval dalších spekulačních obchodů se zbožím, které mohl levně nakoupit a výhodně prodat. Týkalo se to polských lihovin a likérů, rohoviny, barevného dřeva, obilí, konopí, lnu a lněného semene.

Kovářská dílna Antonína Webera ve Vilémově byla malá a nepohodlná. Proto dal Rösler v domě čp. 442, který převzal od Liesnera, z bývalé stodoly zřídit velkou kovárnu se dvěmi výhněmi. Měl učně Františka Maie, Josefa Dittricha a Jana Pilze, pozdějšího dílovedoucího v nové brusírně.

Různorodost výrobků

Rösler se z pochopitelných důvodů vždy snažil o to, aby každý druh zboží, se kterým obchodoval a který se v tuzemsku nevyráběl buď vůbec, nebo v malém množství, byl také vyráběn v Mikulášovicích. Proto zavedl výrobu hlaviček k dýmkám ze dřeva a z odpadu mořské pěny a po dohodě se svým obchodním přítelem Kristianem Michelem z Ruhly přijal jeho příbuzného Bischofa z Prahy. Ten přišel v roce 1809 do Mikulášovic a Rösler mu určil dům patřící obchodníku železem Wenzelovi v horních Mikulášovicích, kde měl bydlet a provozovat dílnu.

Hlavičky k dýmkám byly vyráběny ve velkém množství z ořechového dřeva včetně záklopek. Nikdo tehdy nedovedl zhotovovat záklopky kovové. Michel z Ruhly později poslal do Mikulášovic řezbáře hlaviček Dreysse a Jana Junga s celou rodinou na výrobu ozdobného kování. Pro výrobu byly nakupovány i keramické hlavičky z Pirny a porcelánek z Březové, Slavkova, Klášterce a Jablonce. Povolaný pasíř Karel Schmieder ze Soběnice měl tak mnoho práce, přijímal přicestovalé tovaryše a držel učedníky. Mnozí z tovaryšů si v Mikulášovicích otevřeli vlastní dílnu a přijímali učedníky. Ženili se zde a stavěli domy.

Schmieder se po letech dopracoval ke značnému jmění a zatoužil po samostatnosti. Oženil se s dcerou podkováře z Lobendavy, který mu postavil dům. Tam si Schmieder zařídil velkou dílnu. Kupoval sám porcelánové hlavičky, opatřoval je kováním a prodával obchodníkům v kraji. Schmieder zemřel bezdětný, a tak zanikla i jeho dílna.

Během několika let se výroba hlaviček k dýmkám neobyčejně rozšířila, především zásluhou domácích učňů. Pro zajímavost je třeba uvést, že se v Mikulášovicích vyráběly i jednoduché mosazné foukací harmoniky.


Zpět

Poslední aktualizace:
© 2000, Interdata Web Team (e-mail )